Kapitola první
-
Bylinky jsou moc
Ve školní lavici sedí dívka a hrozně se nudí.
„Teri, nepůjdem večer do kina?“ Otočil se k ní Marek sedící v lavici před ní.
„Nemůžu, jsem už domluvená s Klárou,“odbila ho. Marek smutně protáhl obličej. Od chvíle , co tuhle zrzku poznal, ji nedokázal vyhnat z hlavy. Dlouhé hladké zrzavé vlasy ladily s modrýma očima a mrštná postava skrývala kočičí eleganci. Přestože byla bezpochoby hezká, málokdo to dokázal ocenit. Husté vlasy mívala pevně svázané v copu sahajícího daleko pod pás a do oválné tváře se jí často vkrádal chmurný, nepřítomný výraz. Nikdo ani nechtěl vědět, jaká Tereza Slovanková skutečně je. Považovali ji tak trochu za podivínku. Povídali si s ní, pokud potřebovali poradit s probíranou látkou nebo chtěli konzultovat domácí úkol, ale jinak se drželi stranou.
Ale Tereza byla spokojená. S Klárou se znali od mateřské školy. Tahle dobrosrdečná blondýnka s veselým obličejem byla její nejlepší přítelkyně. Ze všech sil se snažila Tereze nahradit rodinu. Karel Slovank, Terčin otec, byl obchodním zástupcem jedné německé firmy, takže byl neustále mimo domov. Terezie Slovanková, Karlova manželka, odešla od rodiny když byl dceři, která po ní dostala jméno, jeden rok. Otec tehdy najal nějakou ženu jako hospodyni a chůvu v jednom. I ona ale odešla v době, kdy Tereza nastoupila na střední školu. Od té doby byla mladá dívka v jejich velkém domě úplně sama. Spolužáci i Klára jí její svobodu záviděli, díky čemuž byla Tereza značně popudlivá. Nedokázala jim vysvětlit, že to není tak báječné, jak si myslí. Často neměla tušení, co si se svou svobodou počít. Trčela v obrovském starém domě, který Karel Slovank koupil a nechal zrekonstruovat krátce před tím, něž jeho žena utekla. Jediným společníkem jí byly dvě andulky a její věrný vlkodav.
„Musím ještě domů. Máma má před premiérou, takže je potřeba nakoupit a dohlédnout na dvojčata. Přijdeš pro mě?“ Klára měla prosbu v očích, když bez dechu vyjmenovala seznam povinností, které musí ten den zvládnout. Terezie se na kamarádku usmála. „Jasně, že jo. V sedm jsem u tebe. A nechceš s něčím pomoc?“nabídla se, Klára však razantně odmítla. „Raději ne. Víš, jak máti před premiérou vyšiluje. Ještě bys nějakou chytla.“ Teře bylo Kláry líto. Její matka byla herečka v místním divadle, ale od té doby, co ji opustil manžel, začala být trochu labilní a péče o domácnost a mladší dvojčata připadla starší dceři.
„No dobře, jak myslíš. Tak tedy večer,“rozloučila se zrzka a odešla. Babička jí večer volala a proto dnes dopoledne měla namířeno k ní. Babička, tátova máma, byla její jedinou jistotou. Naštěstí bydlela ve stejném městě, jen několik stanic hromadnou dopravou od jejich domu. Často u ní trávila volné chvíle. Babička se těšila z její společnosti a Tereza byla ráda, že má někoho blízkého.
„Vítej, zlato, jak se daří?“přivítala ji stará dáma potěšeně. Již šedivé vlasy s červeným přelivem měla stažené na temeni do pevného uzlu, husté obočí neučesané, což kontrastovalo se světlýma andělskýma očima.
„Ale dobrý. Nic nového. Co tady, vše v pořádku? Měli jste ve středu partii?“snažila se vnučka odvést řeč od tématu, že její otec nebyl doma již čtrnáct dní. Babička se však nedala oklamat. „Jen neříkej. Kdy byl táta naposledy doma?“ Tereza jí to řekla. Babička nevěřícně vrtěla hlavou. „Dva týdny? To už opravdu přehání,“vykřikla. „A to jsi celou tu dobu doma sama?“
„Ale ne,“uklidňovala starou ženu. „Mám přece Dara a často je u mě Klára. Učíme se a pak tam přespí,“bránila se. Babička však stále dávala najevo svůj nesouhlas.
„Raději uvařím čaj,“chystala se vstát, ale zhroutila se zpátky do křesla, překlonila se a s hlavou opřenou o loket těžce oddechovala. Tereza vystrašeně vykřikla: „Babi! Co je ti? Není ti dobře? Mám někoho zavolat?“ Stará žena jen zavrtěla hlavou. „To nic není, jen taková chvilková slabost. Jen mi dones trochu vody, prosím,“požádala.
Po chvíli, když se obě ženy vzpamatovaly, si Tereza babičku pozorně prohlížela. V unavené tváři našla více vrásek než dřív, jedna z nich se jí však nechtěla líbit. Vráska starostí, napříč přes čelo. A přestože se usmívala, její oči hovořily o bolestech, jež jí už nějakou dobu sužují.
„Myslím, že bys měla jít k doktorovi,“pronesla věcně. „Kdys byla naposledy na kontrole?“
Babička jen mávla rukou. „Doktoři...Víš jaký mám na ně názor. Jen se podívej, co do mě cpou prášků. Jen oddalují něco, co musí přijít a to je proti přírodě,“vztekala se.
„Nemáš je ráda, protože moje máma byla lékařka,“obvinila ji vnučka.
„Kdepak. Svou matku do toho nezatahuj. Vůbec mě nepřekvapilo, že Karla opustila a vůbec jí to nezazlívám. Ti dva se k sobě ani v nejmenším nehodili, tak proč by spolu měli zůstávat. Přineslo by to jen léta hořkosti,“obhajovala se stará žena. „Kdepak dítě, v tom to není. Neodpustila jsem jí, že opustila tebe.“ Tereza nad tím jen mávla rukou. Přestože chovala vůči své matce rozporuplné pocity, snažila se navenek působit, že je se situací dokonale smířená. Nepřesvědčovala o tom jen své okolí, ale také sama sebe.
„Jen nech být,“napomínala jí babička a dala se do vzpomínání. „Pamatuju se, jak přišla a řekla mi, co chce udělat. Nechápala jsem, jak tu může nechat své dítě. ‹Karel se o ní postará› řekla mi, ‹Já nevím, co teď se mnou bude a tady bude mít holčička domov.›“
„A co s ní pak stalo, nevíš?“využila Terka příležitosti. Modré oči si jí chvíli zpytavě prohlížely. „Ne,“odpověděla nakonec. „Naposledy jsem o ní slyšela, že odjíždí do Ameriky. Naše slavná lékařka má teď zřejmě vrcholovou kariéru za oceánem.“ Nepodívala se jí do očí a začala překotně upravovat potahy na křeslech.
„Babi, ty o ní něco víš. Už jsem velká, tak mi to, prosím, řekni,“žadonila vnučka. Stará žena si ji chvíli zkoumavě prohlížela.
„Vypadáš jako ona, když si Karla brala. Byla jen o málo starší než ty. Krásná medička plná ideálů, milující život ze všech stran, byla najednou v jiném stavu. Když to zjistila, nebyla ani schopná to Karlovi přiznat. Hloupá holka. Měla to raděj říct jemu a hned a ne té semetrice, svojí matce. Za Karlem přišla teprve ve chvíli, kdy jí její rodiče nutili k potratu. Ha! Jenže tenkrát to nešlo tak snadno jako dnes. Karel byl vždycky vážný a zodpovědný, promluvil o tom se mnou a byli jsme za jedno. Terezie odešla od své rodiny, nastěhovala se sem a za pár týdnů byla svatba.“
„Ale babi, vždyť jsi přece říkala, že jsi nesouhlasila, aby byli spolu, tak proč sis ji sem nastěhovala a uspořádala svatbu?“ Otázkou chtěla Terka dovést pozornost od faktu, že je výsledkem omylu a neopatrnosti a že se vůbec neměla narodit.
„Řekla jsem, že si spolu neměli začínat. Jenže se zapletli a museli se k tomu postavit jako dospělí lidé. A jestli chceš, abych ti pověděla, co vím, tak mě nepřerušuj.
Tedy svatba. Terezie chodila do školy až do porodu, pak studium na rok přerušila a byla tady doma s tebou. Karel už měl po studiích a musel nastoupit na vojnu, takže se příliš často nevídali. Jenže po roce se Tereza vrátila do školy, o tebe jsem se starala já a mezi mladými to začalo skřípat. Karel chtěl, aby zůstala doma s tebou, aby se nevracela do Prahy, dokud nebudeš dost velká. Tereza mu zase vyčítala, že když on už má budoucnost zajištěnou, měl by se o dceru, kterou chtěl, starat. Kolikrát mu vyčetla, že kdyby zůstala doma, měla by se stokrát lépe než s ním. Nebudu ti opakovat vše, co mezi nimi padlo. Každopádně tvá matka po půl roce odpromovala a odjela do Afriky s nějakou lékařskou organizací. Tvého otce to tehdy úplně zničilo. Když se po roce vrátila, našla tu akorát tchýni, krásnou zdravou dceru a sbalené kufry. Ani ji to nepřekvapilo, přijela jen proto, aby si vzala zbytek svých věcí. Tehdy jsem se s ní poprvé pohádala já. Ptala jsem se, kam půjde a jestli tě vezme s sebou. Řekla mi, že teď nemá čas na to, aby se sama starala o dítě. Nepřímo z ní vypadlo, že v Africe se seznámi s nějakým američanem a chystala se odjet s ním. Prvních pár let volala a ptala se na tebe, ale pak toho nechala. Tehdy žila v San Francisku a podle všeho měla opravdu našlápnuto na skvělou kariéru. Když volala naposledy měla doma dva kluky a rozloučila se už napořád.“
Tereza se snažila nedat na sobě znát, že je zklamaná. Napůl doufala, že se o ni matka tajně zajímá, jen se stydí přijít dceři na oči. Brzy se proto s babičkou rozloučila. Předsevzala si, že odteď ji bude navštěvovat častěji a dávat na ni víc pozor.
Od babičky vyrazila rovnou ke Kláře, čekala je intenzivní výuka angličtiny. Klára bydlela v malém sídlišti, nedaleko centra. Stála tu řada nízkopatrových jedno-vchodových paneláků. Zastavila se před zvonky, naposledy potáhla ze své nikotinové kamarádky a teprve potom zazvonila.
„Počkej na mě venku, jenom vyženu Borka z vany a hned jdu,“ozvalo se z mluvítka. Tara protočila panenky. To znamenalo ještě nejméně dvacet minut čakání. Posadila se na schody, nevšímala si zimy, která se do ní vkrádala. Zimní obloha se rychle setměla, Tara se opřela o lokty, zapálila si další cigaretu a zadívala se na hvězdy. Přestože pouliční osvětlení tlumilo záři z nebes, Tereza dokázala vychutnat i ten zbytek mdlé krásy dopadající na zemi.
Přemýšlela o tom, co jí babička vyprávěla. Máma tedy žije v San Francisku. Táta určitě bude vědět, jak se máma teď jmenuje, jen to z něj nějak nenápadně vytáhnout. Dokázala si přestavit samu sebe, jak letí do Kalifornie, hledá mámin dům, dokázala si i předtavit v jaké bydlí čtvrti, jak domek vypadá. Jestlipak by ji matka poznala? Jistěže ano, babička přece říkala, že je jí velmi podobná. Věděla, že snění není realita, přesto by chtěla s matkou mluvit. Žádné otázky, žádné výčitky, jen by normálně mluvili. Poznala by i své dva bratry. Z úvah jí vytrhlo prásknutí dveří přímo za jejími zády. Ven se vyřítila Klára a naštvaně seběhla ze schodů.
„Tak už pojď, ať jsme odtud co nejdál. Teri, jsi má nejlepší přítelkyně, budeš mi nosit pomeranče do vězení? Jednou ji asi zabiju,“zuřila. „A zapal mi, prosím, taky jednu.“
Tereza se na kamarádku překvapeně podívala. „Odkdy ty kouříš? Neříkala jsi náhodou, že cigarety smrdí a nikdy bys to nevzala do pusy?“
Klára mávla rukou. „Ano to je pravda, ale dnes je výjimka. Mám toho všeho plný zuby, jsem úplně hotová. Vymyslela si milión dalších úkolů, co jsem musela zvládnout a ani mě s tebou nechtěla pustit, že prý...Ale to je fuk. Pojď už, chci být odtud co nejdál.“
Tereza bezeslova splnila kamarádčinu prosbu a nijak se nevyjadřovala. Takovou Kláru neznala. Byla to tichá osůbka, která sebou nechávala cloumat, jak jen se všem kolem chtělo. Nikdy si na nic nestěžovala.
Tereza doma nejprve nakrmila psa a pak se vrátila do obývacího pokoje, elegantně zařízené místnost, ze které vedly jedny dveře do haly, jedny do kuchyně. Klára už tam seděla, nalívala si druhou skleničku vína a zapalovala další cigaretu.
„Kláry, ne že bych chtěla být lakomá, ale nemyslíš, že to přeháníš? Klopíš to do sebe jak limonádu a na nikotin nejsi zvyklá. Bude ti špatně,“varovala opatrně kamarádku.
„Dej mi pokoj, ještě ty mi říkej, co mám nebo nemám dělat. Tak mi bude špatně, no a? Kdo říká, že malá puťka, co dělá mámu sourozencům a pečovatelku vlastní matce, se nemůže taky jednou opít nebo...Tohle přece naši vrstevníci dělají. Každý víkend jdou někam pařit, tam se opijí, zkouří a já nevim, co ještě, ráno je jim špatně a...,“Klářin hlas se zadrhl v neovladatelných vzlycích. Tara rychle přešla k domácímu baru, vytáhla whisky a nalila dvě sklenky. Jednu postavila na stůl, druhou nalila Kláře do krku a objala ji.
„Je to pravda. Někteří to dělají. Dělají to proto, že jsou to ubožáci, co nezvládají vlastní život a snaží se mu dát nějaký smysl, ale to je jen iluze,“snažila se ji povzbudit. Klára pořát popotahovala. Tara jí podala druhou sklenici jantarové tekutiny, ale Klára ji odstrčila.
„Hele Kláry, zakládali jsme si na tom, že se neopíjíme každý víkend do němoty jako ostatní, že jsme schopné chovat se dospěle a civilizovně. Vím, že na tebe dospělost dopadá víc, než bys chtěla. Ale takhle s tím nic neuděláš. To, že se opiješ a přivodíš si ranní kocovinu z tebe puberťáka neudělá. No tak, to bude dobré. Pojď, jdem se učit. Co je dnes na řadě?“
„Pátý element. Víš co, máš pravdu. Nebudu si z toho dělat těžkou hlavu. Jsou to všechno ubožáci. Ale ty přece taky kouříš?“
„To sice jo, ale u mě je to taky ubohost. Kouřím z nudy. Protože jsem pořád sama a protože nemám rodinu, která by mi to zakazovala.“
„Já jsem tvá rodina. Já ti to pořád zakazuji a mě neposloucháš,“připomněla Klára.
„To je něco jiného. Ty jsi moje nejlepší kámoška. Ano, jsi moje rodina, ale to není totéž, jako kdybys byla můj rodič.“ Klára chápavě přikývla a zadívala se na obrazovku. Jejich každotýdenní výuka angličtiny se sestávala ze sledování filmů v původním znění. „Pusť to znovu, mluví hrozně rychle,“požádala a Tereza hned sáhla po dálkovém ovladači.
„A co vůbec Luboš?“zeptala se po chvíli ticha Tara.
„Nic. Ignoruje mě. To je ztracený. A možná je to tak dobře. Dokážeš si představit naši mámu až jí řeknu, že jdu na rande?“ Klára jen odevzdaně kroutila hlavou. Tereza chápaně přikývla. Ano, Klářina matka by opravdu udělala pěkný tyjátr. Tara si ani nedokázala představit, že by se Klára s něčím takovým mámě svěřila. Vždycky si o všem promlouvala jen s ní, ale matka byla spíš ten, kdo měl potřebu se dceři vymluvit, ale poslouchat nechtěla.
Klára chvíli soustředěně sledovala obrazovku a pak najednou vykřikla do prostoru: „Jak se dostávají nepohodlný chlapi z hlavy? Musí na to přece existovat nějaký recept!“ Nezdálo se, že by na svou otázku čekala odpověď. Tereza ale nadšeně vypískla. „Teda! Že mě to nenapadlo dřív! Pojď za mnou.“ A aniž čekala až se Klára zvedne, zamířila po schodech do svého pokoje. Tahle podkrovní místnost, ze dvou stran lehce sešikmená, byla obložená borovicovým dřevem. Světlo dovnitř pronikalo jak střešním oknem, tak i prosklenými francouzskými dveřmi, které mířily na malou terásku a nabízely krásný výhled do okolí. Pod střešním oknem stál velký pracovní stůl s mnoha zásuvkami, tam, kde byl štít domu a tedy žádné sešikmení byla postavena rozložitá postel s nočním stolkem pokrytém do posledního místečka knihami, časopisy a všelijakými zbytečnostmi. Nad postelí bylo na zdi připevněno malé, čtecí světlo. Stěnu naproti posteli zabírala velká šatní skříň s prosklenými dveřmi. Pokoj byl prosvětlený a díky mírnému nepořádku budil dojem příjemného domáckého prostředí.
Tara mířila právě k nočnímu stolku. Měl dvě zásuvky, ale těch si zrzka nevšímala, otevřela rovnou vyklápěcí dvířka. Tam byla uložena sbírka jejích knížek o magii. Chvíli se jimi prohrabovala, Klára jí stála za zády a netrpělivě se pokoušela zahlédnout, co to její přítelkyně vlastně dělá. Terka brzy vyndala tlustou knihu menšího formátu ve zvláštně vyvedené vazbě.
„Co je to?“chtěla vědět blondýnka.
„Dostala jsem ji od babičky,“vysvětlovala majitelka. „Jsou tam vysvětlovány vlastnosti a účinky mnoha bylin a dřevin spolu s návody na přípravu čajů, mastí a tinktur. Něco už jsem vyzkoušela, pleťovou masku z aloe, tvarohu a medu, ale to je teď vedlejší. Zkusím najít něco, co ti pomůže.“
Klára na ni se zájmem pohlédla. Věděla, že se Tereza zajímá o esoteriku, sama se dychtila dozvědět co nejvíc o mytických stvořeních a jejich schopnostech, ale nikdy ji nenapadlo, že dojdou až tak daleko. Na tomto poli byla spíše teoretikem, zatímco Tereza dychtila si všechno co nejrychleji vyzkoušet.
„Budeme čarovat? Super. Uvaříš mi lektvar anti-lásky?“nadhodila lehkomyslně. K jejímu překvapení se Tereza nezasmála, naopak se zatvářila nesmírně vážně.
„Ty jsi ale tele. Nic takového jako nápoje lásky a podobný věci přece neexistuje. S bylikama se čaruje úplně jinak. Počkej ukážu ti to, jen co to najdu.“ Otočila několik stránek. „Podívej, pálení myrty a levandule se využívá, když se chceš setkat s mrtvými,“pronesla zamyšleně. Nevěděla, proč ji to tak zaujalo. Nikdo, s kým by nutně chtěla mluvit, přece nebyl mrtvý.
„Autoři to asi trochu přeháněj,“dodala nepřesvědčivě. Klářin znepokojený pohled si ji zpytavě prohlížel. „Proto mám těch knih tolik,“snažila se to Tereza zamluvit. „Porovnávám je, protože nemůžeš brát všechno doslova. Když si jich přečtu víc, vím co můžu a co naopak nemá příliš reálný základ. Takže...nešťastná láska,“zhluboka se nadechla a znovu se ponořila do rejstříku. „Není to tak těžké. Máš jen na srdci nosit čerstvou meduňku, ona ti ho vyléčí,“přečetla výtězoslavně. Klára však byla značně skeptická.
„Víš to jistě? A kde teď vůbec seženu čerstvou meduňku? Vždyť já ji na louce ani nepoznám a v bylinkářství jí mají akorát sušenou.“
„Kde bys jí asi chtěla brát, tady, samozřejmě,“Tereza na ni hleděla, jako by ji viděla poprvé. „Mám jí plný truhlík. Přes rok ji mívám na terase, ale teď na zimu dávám všechny bylinky domů.“