Kapitola 4.
4. Rozloučení
Karel Slovank zničeně seděl v křesle v luxusním hotelu v Berlíně. Nevnímal pokojovou službu, která sklidila stůl od osamělé večeře a ptala se, jestli má ještě nějaké příní. Nevnímal hlahol hlasů na chodbě a vedlejších pokojích. Nevnímal ani hluk velkoměsta tepajícího přímo pod jeho oknem. Ne. Jediné na co dokázal myslet byl jeho poslední rozhovor s dcerou.
„Proč mi nebereš telefon ani neodpovídáš na vzkazy?“ Útočnost v jejím hlase ho zaskočila. Pravda, nerozloučili se právě v dobrém, ale doufal, že to spolu v klidu vyřeší, jak tomu doposud bylo při každé jejich rozmíšce.
„Omlouvám se. Stalo se něco?“ Po jeho otázce se Tara nejprve hystericky rozesmála až její křečovitý smích přešel v neustávájící vzlykot a telefon jí někdo vzal.
„Dobrý večer, pane Slovanku, já jsem Klára, Klára Belatová. Jsem Terčina kamarádka. Chce vám něco důležitého říci, jenom...moment...chce vás zpět.“ Ještě nikdy nebyl tak zmatený, ale když mu drahá dcera mezi vzlyky sdělila tu smutnou novinu, pochopil její přemrštěné emoce.
„Přijedeš domů? Přijeď, prosím,“žádala. Zatrnulo mu u srdce. Ještě nikdy ho o nic neprosila, zvlášť, aby přijel domů.
„Samozřejmě, odložím, co se dá, zbytek přehodím na kolegy a...,“odmlčel se a listoval v diáři. Když našel, co hledal, povzbudivě uchopil sluchátko. „V sobotu tam budu.“
„V sobotu? Máš úterý! Tvá matka...pohřeb...Všechno zařizuje Kateřina. A jak tady mám vydržet tak dlouho sama?“ Poslední věta byla už zase útočná. „To nemůžeš být alespoň jednou při mně, když tě potřebuju?“ Přestože s jí předtím podařilo slzy ovládnout, začaly se jí opět neposlušně hrnout do očí.
„Kateřině zavolám a domluvím se s ní. Ty přece nejsi sama, máš tam kamarády a v sobotu jsem doma slibuju. Dřív to opravdu nestihnu.“ Tím jejich rozhovor skončil, bylo to zhruba před půl hodinou. Od té doby se téměř nepohnul. Seděl v křesle, zíral na zhaslou televizi. Bylo mu smutno, cítil se opuštěný v tomhle cizím světě. Trápily ho výčitky vůči dceři a sestře a také matce, kterou poslední dobou příliš nevídal a která mu neustále připomínala, kde je jeho místo. Teprve v tuhle chvíli si to uvědomil. Vždycky si myslel, že nezáleží na místě, kde člověk žije, stačí, když zůstává pořád stejný. Ale nikde netoužil být více, než ve svém domě, u sebe v obýváku, kde by držel svou dceru za ruku a pomáhal přichystat poslední rozloučení s nejdůležitější ženou svého života, které věnoval tak málo času a ještě méně sluchu.
Pohled mu padl na mobilní telefon položený na stolku vedle. Když našel svou sestru v seznamu, chvíli si dodával odvahu a pak rozhodně vytočil číslo.
„Marková, prosím.“ Když uslyšel ten hlas na druhé straně, odvaha ho zase přešla. Neslyšel ten hlas spoustu let. Nikdy dřív nestál o to, aby se se sestrou smířili. Ale ta nekonečná prázdnota v jeho srdci, která vznikla při telefonátu a dcerou, nutně potřebovala alespoň částečně utěsnit.
„Káťo?“ Tady Karel,“čekal odzvu. Když se mu jí nedostalo, pokračoval: „Volám, kvůli pohřbu. Terezka říkala, že všechno zařizuješ ty.“
„Ano, bude to čtrnáct dní. Nevím, jestli to víš, ale máma si přála zpopelnit, takže,...“ Hlas se jí zlomil.
„Jo, to vím. Potřebuješ něco? Nemůžu se vrátit dřív, jak v sobotu. Ale peníze nejsou problém, to víš?,“nabídl.
„Jasně. Až přijedeš, předám ti účty. Něco už mi dala Terezka.“ Slyšel, jak se musí přemáhat.
„Káťo, co Marek? Je tam s tebou?“
Žena na druhé straně linky se cynicky zasmála. „Ten? Jediné, co byl schopen pro mě udělat bylo, že mi nechal Verču tenhle víkend doma, jinak bych se zbláznila. Nabízela jsem Terezce, ať de k nám, ale nechtěla. Prý má moc učení.“ Slovank se zarazil. To byl přece důvod jejich rozepře před lety. Chtěl, aby mu Káťa na dceru dohlížela, ale Kateřina nechtěla dělat holce matku, aby on si mohl někde budovat vrcholnou kariéru.
„Díky. Tara tam má nějakou kamarádku, není sama. A Káčo, měli bychom se domluvit, jak s máminým domem a tak,...,“začal, ale sestra ho přerušila. „Na to bude dost času po pohřbu, nemyslíš? Promiň, ale už musim končit. Až budeš doma, zavolej mi.“ukončila jejich rozhovor.
*
Ten den byl pošmourný a uplakaný, stejně jako nálada u Slovanků. Tereza celou noc nedokázala usnout. Snažila se představit si budoucnost, její další život a poslouchala pravidelné oddychování své sestřenice Veroniky spící vedle ní. Před očima se jí míhaly obrazy bez jakékoli posloupnosti. Samotnou ji vyváděly z míry asociace, o nichž nikdy nevěřila, že ji mohou napadnout. Chvílemi se jí zase hromadily v očích slzy. Nechtěla však vzbudit Niku, proto jen pevněji stiskla polštář a soustředila se, aby získala kontrolu nad svým dechem.
Bylo pár minut po páté hodině, když uslyšela z přízemí šramot. Potichu vstala, natáhla si přes sebe župan a sešla dolů. Otec v kuchyni rachotil hrníčky. Když spatřil mladou dívku, nejprve se lekl. Žena, která před ním stála, nebyla vůbec podobná té rázné a usměvavé dívce, která byla jeho dcerou. Tvář měla bledou s nádechem zelené, hluboké kruhy pod očima, oči samotné byly zapadlé hluboko v důlcích a bělmo od samého pláče zčervenalo. V celé tváři se zračily ztrhané rysy a držení těla měla jako spráskaný pes. Bylo to krušných čtrnáct dní. Snažil se vynahradit Tereze všechna ta ztracená léta a být jí tou největší oporou.
„Kávu?“zeptal se a zamával jejím hrnkem. Ani nečekal na odpověď a ranní nápoj přichystal.
„Díky.“ Tereza si vzala talíř s ovocem a odnesla si ho na kulatý stůl v jídelním koutě, který byl od zbytku kuchyně oddělen barovou deskou. Otec se dvěma hrníčky kávy přisedl k ní.
Mlčky seděli u stolu a oba mysleli na nadcházející událost. Nevšímali si toho, jak běží čas do té doby, než z horního patra uslyšeli slabou ozvěnu dvojího budíku a následný supot na schodech. Kateřina a Veronika vešli do kuchyně společně, dobrým ránem pozdravili své příbuzné a Terka vyskočila, aby jim připravila snídani.
„Jsi hodná, ale zvládnu to,“usmála se na ni teta. Po včerejším maratonu už si připadala ve Slovankovic kuchyni jako doma. Připravovala s oběma děvčaty smuteční hostinu, což byl také důvod, proč obě spaly v Karlově domě. Veronika uvařila pro sebe čaj, pro matku kávu a Kateřina obložila talíř uzeninami a sýrem. Tereza vyrovnala do ošatky pečivo. Protože ona s otcem už snídali předtím, teď jen v tichosti seděli u stolu a čekali, až se holky najedí.
*
Po obřadu zůstali čtyři lidé stát před rozptylovou loučkou a mlčky pozorovali vítr, jak si pohrává se stébly trávy, která nebyla pokryta tajícím sněhem. Bratr objímal sestru kolem ramen, měla hlavu opřenou o jeho paži. Mladičká blondýnka se držela matky za ruku a snažila se bezúspěšně zakrýt vzlykot. Jen zrzka stála kus dál od rodiny. Červené opuchlé oči upínala do jediného bodu před sebou a přerývavě dýchala. Nakonec už to vnitřní pnutí nevydržela.
„Počkám u auta. Potřebuju se projít,“oznámila. Otec jen přikývl na souhlas, ale neodtrhl oči z louky před sebou. Dívka pomalu přecházela z pěšiny na pěšinu. Nebylo důležité kam šla. Poslouchala, jak se vítr honí mezi stromy a snažila se dostat svůj dech pod kontrolu. Bylo zvláštní, jak na ni toto místo působilo. Procházela uličkami mezi hroby, četla si jména a pozorovala blikající červená světýlka. Byl to zvláštně utěšující pocit. Šum stromů jí připomínal moře, zpíval tiché písně, znělo to, jakoby spolu mrtví spící pod zemí zaujatě rozprávěli. Cítila, jak se její rozbouřené nitro pomalu zklidňuje. Zhluboka nasála chladný voňavý vzduch, zavřela oči a nechala se unášet písní listoví. Otevřela je teprve, když se s ní celý svět roztočil tak, že ztrácela půdu pod nohama. Raději se zhroutila na lavičku a chtěla pokračovat ve své meditaci. Nálada se ale nedostavovala, a tak se začala rozhlížet kolem a přemýšlet o všech těch lidech kolem sebe, které už nemuselo trápit, co se se světem děje. Místo, aby ji přítomnost hrobů a mrtvých těl pod nimi znepokojovala, dodávala jí jistotu konečnosti, která je všechny jednou dostihne. Zničehonic vykřikla: „Jsi tady? Jistě, že jsi. Ukaž se!“ Chvíli se nedělo nic. Odhodlaně stála na místě a rozhlížela se všemi směry. V odpověď se jí dostalo skřípání štěrku nalevo od ní a ze zatáčky vyšel její tajemný přítel, se kterým již dvakrát mluvila a jehož přítomnost byla balzámem na její smutek. Usmála se na přicházejícího.
„Je mi jasné, že z tebe nedostanu, kdo jsi, ale alespoň bys mi mohl říci, zda jsi jenom v mé hlavě nebo jestli jsi skutečný.“ Kluk s odpovědí chvíli otálel, přemýšlel, jak ji nejlépe formulovat.
„Jsem sice skutečný, ale ne tak jako ty. Je to složité. Jak je ti?“ Tón jeho hlasu žádal, aby se už více po jeho totožnosti nepídila. Tereza nevyřčenou výzvu pochopila a rozhodla se ji respektovat, třebaže se jí nechtělo.
„Jak myslíš, že mi je? Hrozně. Vždycky jsem byla opuštěná, ale teď se to ještě zhoršilo,“odmlčela a zpytavě si prohlížela jeho výraz. „Co mám dělat? Jak mám teď žít?“vyhrkla zoufale. Přistoupil k ní , vzal ji z ruku a lehce ji stiskl.
„Nemůžu ti mnoho říct. Připadá ti, že jsi ztratila blízkého člověk, ale to není pravda. Magdaléna stále žije, žije v tobě. Musíš udělat jedinou věc, abys mohla vyrovnaně žít: Najít ji sama v sobě. Dokážeš to. Jsi její dědic.“
„Cože?“ Nechápala, o čem to mluvil.
„Časem pochopíš. Jen nechtěj všechno najednou. Přide to samo, ale v ten správný čas.“
„Takový řeči mě vážně dokážou vytočit. Počkej na správný čas. To nemyslíš vážně!“
Klukovi se po tváři rozlil podivný výraz, jakoby si vzpoměl na něco, co mu působilo potěšení i bolest zároveň.
„Kdo jsi?“ Přestože mu tuto otázku nechtěla pokládat, nadokázala si pomoci.
„Anděl.“
Tereza se zasmála. Jistě, že byl anděl. Objevil se vždy, když ho nejvíce potřebovala a mizel zcela nečekaně a zanechával po sobě prázdnotu a spoustu námětů k přemýšlení.
„Tak jak to je? Neměla jsem se tě ptát, nemusíš mi to říkat. Ale pověz mi, prosím, co myslíš tím, že jsem babiččin dědic. Jak to myslíš s tím, že všechno přijde v ten správný čas? Vždyť mě nic speciálního nečeká, na co bych musela chtít najednou.“ Nic neřekl. Soucitně se na ni zadíval a zmizel. Už zase.
„Odpověz mi, slyšíš?“křičela do okolí. Nikdo neodpověděl. Jen ze stezky o několik úrovní níž se neslo volání: „Terezko!“ Poznala Nikčin hlas. Rodina již zřejmě skončila s rozjímáním a nenašli ji u auta.
„Jsem tady,“ozvala se sestřenici a sešla k ní dolů.
„Už máme jít. Strejda říkal něco v tom smyslu, že supové už mají hlad, nebo co. Co tím myslel, nevíš?“ Tara jen mávla rukou a společně se vrátili k autu. Otec jí sjel pobouřeným pohledem, ale neřekl ani slovo. Za to určitě vděčím tetě, pomyslela si a nastoupila.
Smuteční hostina jakoby šla úplně kolem ní. Tlachání příbuzných vůbec nevnímala. Nosila jídlo automaticky na stůl, odnášela prázdné talíře a u stolu se snažila sedět co nejméně. Táta měl pravdu, všechno jsou to supové, říkala si, když se rozhlížela kolem velkého stolu, který rozložili v obývacím pokoji. Taková spousta příbuzných, kteří se sjeli ze všech koutů republiky, Terezu děsila. Kde se všichni vzali? Některý z nich jsem v životě neviděla. Povrchní rozprávění nevnímala, ale ucho jí zbystřilo, když jeden ze strýců začal řešit pozůstalost, nakláněje se k otci.
„Vážně Karle. Ani ty ani Katuška ten byt nepotřebujete a Anežka by se ráda osamostatnila,“poklepal si ze strany na nos a šibalsky se usmál, naznačujíc tak, že jeho nejstarší dceři je domácnost jejích rodičů malá. „Chtěl jsem jí dát byt k narozeninám. Jistě by se to tam muselo přestavět, vymalovat a dát nový nábytek, ale co člověk neudělal pro dítě, ketré...“ Dál se nedostal, protože Tereza se zvedla, čímž na sebe obrátila pozornost celého okolí, včetně chtivého strýce. Přeměřila si je všechny znechuceným pohledem, pak třískla příborem tak, že se její talíř rozletěl na kusy a guláš se rozlil po svátečním ubruse, až hospodiňky ze staré školy, co seděli kolem, poděšeně vykřikly, a důstojným krokem odkráčela do svého pokoje, kde ještě dost hlasitě práskla dveřma, aby to o patro níž nikomu neuteklo. Lehla si na postel a zabořila nos do první knihy, která jí přišla pod ruku. Halas z přízemí k ní doléhal jen velmi tlumeně. Během odpoledne se k ní připojila i Veronika. Strčila do dveří svůj pihatý nosík a opatrně se zeptala: „Můžu sem?“ Tereza vzhlédla od knihy a přikývla. „Nebaví mě to tam. Všichni rozebírají samý nesmysly a furt dokola se mě ptaj na školu.“
„Cos myslela. Někteří z nich neviděli babičku mnoho let. Na pohřeb přišli, any splnili povinnost, ale hlavní je se najíst a pokecat si s těmi, které dlouho neviděli,“vysvětlila jízlivě zrzka. Verča se zatvářila zmateně. „To proto tam nechceš být? Musím teda říct, že to, jak si odešla jim dalo téma k hovoru nejmíň na hodinu. Strejda se nejdřív zlobil a chtěl pro tebe jít, ale máma mu to rozmluvila. Prej se není co divit, žes tak vylítla a on na tebe nemá co hulákat, když tě nevychovává. Myslela jsem, že se zase pohádaj, ale strejda jí poslušně odkýval a šel zpáky za hosty.“ Veronika se při té vzpomínce smála.
To byla poslední slova, která spolu ten den promluvili. Tereza se nejdřív vrátila ke knížce, ale nemohla se soustředit, tak jen civěla do stropu. Nika naproti tomu klidně četla svůj románek. Byla už tma, když obě dívky slyšely lomoz z haly, jak se četné příbuzenstvo chystalo k odchodu a pátralo po svých kabátech a botách. Konečně se za posledním z nich zabouchly dveře a dům se ponořil do strnulého ticha. To ale brzy přerušil hlas majitele domu: „Tak už můžete dolů, vy dvě!“ Ani jedna z dívek se neodvážila nepřímý příkaz neuposlechnout. Rodiče našli v kuchyni, jak společně ládují špinavé nádobí do myčky. Terka bezeslova přešla do pokoje, ubrus, sice jiný než co ušpinila ona, ale i tak strakatý od nejrůznějších jídel a nápojů, odnesla do pračky, kde už byl ten původní. Když zapla pračku, s pomocí Veroniky složila velký stůl, u kterého společnost seděla. Poslední tečka. Odteď bude babička jen drahá zesnulá namísto člověka, který nečekaně odešel a svým blízkým bude velice chybět.