Alexandra Potter: Já a pan Darcy
Uf, tak upřímně řečeno, tohle mě stálo hodně sebezapření, abych knihu dočetla. Příběh je vystavěn na osnově Pýchy a předsudku, najdeme tu vše - Elizabeth Bennetovou, pana Darcyho (vysněného i z masa a kostí), padoucha Wickhama i pohádkovou dobrou vílu.
Hlavní hrdinka Emilly potká muže, který je jí od prvního pohledu nesympatický, bohužel tuto nesympatii autorka vylíčila jako iracionální nenávist a zatrpklost. On, novinář Spike (kdo dá hlavní postavě jméno Spike? příšernost), z ní také není nadšený, dojde i k osudové pomluvě od bídáka, takže si Emilly vytvoří špatný obrázek o muži, který jí nakonec bude osudným. Vyznání citů, po němž následuje hádka, usmiřující dopis a nakonec happy end.
Téma je rozhodně zajímavé, v knize se dají najít pěkné momenty, závěr je dokonale romantický, ale autorka příběh špatně uchopila, jisté scény byly neuvěřitelně přehrané, vyvedené do extrému, až si člověk ťukal na hlavu a snažil se představit si, že by se tak nějaká lidská bytost zachovala. Nezachovala. Postavy jsou nereálné, situace naaranžované. Potenciál tam rozhodně byl, bohužel zůstal víceméně ležet ladem. Nerada knížky pomlouvám, ale po knize Není přání jako přání, která byla příjemným čtením s filosofickým podtextem, mě tahle neuvěřitelně zklamala.